Dárek
k narozeninám
Letos jsem se již po třetí zúčastnila setkání retrieverů .
Poprvé jsem jela na víkendové setkání retrieverů se svou fenkou
labradorského retrievera Bellou, které probíhalo loni v létě na Lipně.
Tehdy jsem vůbec netušila k čemu
vůbec OVVR je, ale poslední den jsme přeci jen k zahájení
nastoupily a dopadly slušně. Protože mne od malička práce se zvířaty
bavila a na Lipně mi ukázali, že vycvičit psa není až tak moc těžké,
tak jsme se do toho s Bellinou pustily a za pomoci chovatele pana Jedličky
byly pokroky brzy vidět.
Na letošní jarní setkání
retrieverů už Bella nejela sama. Měla s sebou kamaráda – tvrdohlavého
Chesapeaka. Naši známí si Carola pořídili krátce před Vánocemi, ale
bohužel hned od začátku podstoupil několik operativních zákroků a získal
nedůvěru k lidem. Pohladit se téměř nenechal a ze strachu začal štěkat.
Na tomto táboře sice Bella už vycvičená jakžtakž byla, ale zato z Carola
byli všichni značně zaražení. Nejvíce nám pomohl pan Čech a paní Šeráková,
ale i jiní výcvikáři nám kdykoli ochotně poradili, i když bych se vůbec
nedivila, kdybych tenkrát z jejich úst slyšela, že je to téměř
odepsaný pes a že už s ním moc nezmůžeme. Velice nerada jsem si to
připouštěla, protože vím, že je Carol uvnitř úplně jiný. Bohužel ne
každý ho může blíže poznat. Proto jsem si moc přála, aby se s ním
začalo něco dělat. Nedovedla jsem si připustit, že tak milé zvíře by někdy
mohlo mít problémy na výstavách nebo i kdekoli jinde.
O víkendech k nám naši známí s Carolem
jezdili a společně jsme se snažili ho trochu umravnit. Výsledky byly ale
nicotné. Největší školu získával od Belly, od které okoukával, jak by
se co mělo dělat. Bella ale také vůbec nezahálela a naopak se od něj učila
pěkné lumpárny. Na začátku prázdnin jsme společně jeli na Korsiku. Na
trajektu bylo tolik lidí, že Carol
nestíhal na všechny valit oči. Navíc si ho ti nestydové klidně hladili a
vůbec se ho nebáli. Začal zjišťovat, že nemá cenu se bát, a taky každého,
kdo kolem prošel prostě vyštěkat nestihl. Konečně si dal trochu říct a
já jsem poprvé přestala mít pocit, že to všechno nikam nevede. Začala
jsem věřit, že by se mohl zlepšit. O to víc jsem dbala na Haničku, která
ho cvičila, aby se do toho pořádně obula. Myslím, že se celá rodina
musela moc snažit, aby napravili to, co nevědomky zanedbali. V půli prázdnin
odjely děti známých do Anglie a táta navrhl, že kdyby nevěděli co s Carolem,
že pojedeme na týden na Lipno, kde budu Bellu cvičit na vodní práce a že
se o něj ráda postarám. První tři dny jsme se s Carolem prali o to,
kdo koho bude poslouchat. Absolutně nemohl pochopit, že to bude on. Nakonec
se to zlomilo. Carol se učil rychle a bavilo ho to. Všude bylo plno lidí,
ale on si jich přestal všímat. Po týdnu jsem neudělala krok, aniž by ho
nezopakoval. Konečně to mělo smysl a nějaký pozitivnější výsledek.
Když si pro „Karlíka“ jeho majitelé přijeli, měl zvládnutou základní
poslušnost.
Za tři týdny poté jsme odjeli na týdenní rodinné setkání
retrieverů. Moc jsem se tam těšila. Zajímalo mě, jak bude týden probíhat,
protože jsem zatím zažila jen třídenní výcvik. V pátek se tam sešla
téměř většina přihlášených pejskařů. V sobotu sice nějací výcvikáři
museli odjet na zkoušky z vodních prací a maďarští výcvikáři ještě
nepřijeli, ale dopoledne se psi rozdělili do skupin a cvičila se základní
poslušnost. Odpoledne bylo volno a večer se hrály hry. Od neděle se začalo
pořádně cvičit. Pejsci byli rozděleni do čtyř skupin podle věku a především
podle toho, co uměli.
Jednu skupinu vedl pan Čech,
druhou maďarský výcvikář pan Kiss s dcerou, třetí paní Krutská s paní Šerákovou a čtvrtou
si vzala na starosti paní Hermannová. Výcvikáři se snažili všem pomoci, poradit a natrénovat to, co
bylo třeba. Odpoledne byly většinou volné, aby si psi mohli odpočinout.
Večer nám manželé Svobodovi se svými pomocníky připravovali hry nebo
sportovní akce. Výcvikáři ale nikdy nezaháleli a v čele s paní
Krutskou nám připravili nejednu přednášku – např. o chovnosti,
problematice dysplazie, výstavách,a další ……
Téměř všichni, co přijeli se svými miláčky, ocenili, že se často cvičilo se zvěří. Pro mnohé lidi z města je totiž téměř nemožné zvěř sehnat a cvičit ve městech např. s králíkem nebo kachnou. Navíc pan Kiss a pan Čech přivezli aporty, které byly imitací zvěře a které si mohli účastníci zakoupit. Ve středu se při večerní přednášce vybrali přihlášky na páteční OVVR.
OVVR nejsou zkoušky, ale ověření vrozených vloh retrieverů, a tak jak rád říká pan Čech, pokud to psovi vůdce nezkazí, udělá to každý. Pod tímto heslem se ve středu na večerní přednášce vybralo asi dvacet přihlášek na páteční OVVR. I když jsem si moc přála, aby šla na zkoušky s Carolem Hanička, tak si nedal ten pacholek poslední den říct a Hanďa se rozhodla, že by bylo lepší, abych s nim nastoupila já. Ve čtvrtek měli psi oddech. Večer byl táborák a vyhlašovaly se výsledky her. Nakonec si měli pořadatelé připravit hororovou scénku. Ti byli velmi duchapřítomní a sehráli hororovou scénku o katastrofálním výsledku OVVR. Myslím, že se bavili úplně všichni. Do večera se pak ještě hrálo na kytaru a zpívalo.
31.srpen 2001 – začátek OVVR
Od
brzkého rána bylo pěkně. V devět hodin se přihlášení psi
dostavili na veterinární prohlídku a zaplacení zkoušek. Teprve pak začalo
drobně poprchávat. Po vylosování čísel, zkontrolování ČLP a vybrání
průkazů původu, se psi se svými vůdci odebrali na volný prostor, kde se
určovala povaha každého psa. Žádný nebyl označený jako agresivní
jedinec a tím pádem i automaticky ze
zkoušek vyloučený. Podle čísel se účastníci rozdělili do tří skupin
a šli na určená stanoviště. Mezitím se pořádně rozpršelo. Já jsem
nastoupila s Carolem pod číslem 14, tedy do druhé skupiny.
Jako první disciplína pro
nás byla chůze na vodítku a bez vodítka. Z naší skupiny ji všichni
zvládli perfektně. Poté jsme se odebrali na aport z vody. I při této
disciplíně jsme byli velice úspěšní. Carola jsem nepoznávala. Vím, že
to všechno umí, přesto jsem pořád čekala, v čem mě ten den shodí.
Dělá to s velkou zálibou, a tak mi bylo divné, že to na něj ještě
nepřišlo. Když dodělal poslední pes aport, museli jsme počkat, dokud se
neuvolní 3. stanoviště, kde bylo disciplín nejvíce. Než naše skupina došla
na pole, byli jsme už všichni úplně mokří. Ze psů už voda tekla docela
pravidelně a my jsme se krčili pod deštníky nebo v pláštěnkách.
Na poli vypadlo nejvíce psů. Buď se báli výstřelu, neudělali aport nebo
nenašli králíka. Bohužel na poslední disciplíně vypadla i má největší
favoritka, sedmiměsíční fenka zlatého retrievera
se svou vůdkyní, která byla nejmladší ze všech nastoupených
pejskařů. Na fenečku už bylo čekání příliš dlouhé a začala si místo
aportu hrát. Od Carola jsem čekala úplně stejnou věc. Ale Carol naprosto
v klidu zvládl i poslední disciplíny a to na 4, což je nejvyšší možné
bodové ohodnocení. Spadl mi kámen ze srdce. Konečně nebylo čeho se bát.
Dokonce ze mě vypadl i žert, že to Carol udělal jen proto, že věděl, že
mám ten den narozeniny. Ve čtyři hodiny bylo vyhlášení výsledků zkoušek.
Sedm psů bohužel zkoušky nedodělalo, ale ze zbylých 17-ti psů byly pouze
tři ve III. Ceně a 14 se
dostalo do I. Ceny. Maximální
počet bodů, tedy 260,měli 4 psi, a tak jsem absolutně nepočítala s něčím
takovým jako být na prvních třech místech. Automaticky jsem se přiřadila
na čtvrtou pozici a byla jsem z ní nadšená. Jenže při stejném počtu
bodů rozhoduje pro umístění především věk psa. Když bylo vyhlášené
4. a 3. místo a my ještě nebyli vyhlášeni, tak mi teprve svitlo, že
Carolovi je 11 měsíců a mohl by být i tím pádem z těch 4 psů nejmladší.