Jak bylo na Varvažově? aneb Svatební
cesta.
Jedním slovem krásně. Uvedu –li Vás do kontextu, jak jsme Varvažov prožívali
my, tak tam bylo krásně na minimálně druhou.
V červnu na výstavě
jsme se jako naprostí chovatelé začátečníci – přesvědčení, že ten
náš pes je výkvět svého
plemene a ostatní jsou naprosto slepí, že ho hlasitě neobdivují na potkání,
kontaktovali paní Krutskou, že bychom rádi složili OVVR – ka. Přesvědčení,
že to je jediná drobná překážka na Sannyho hvězdné dráze psího šampiona.
Bylo bohužel plno. Varvažov nám krásně vycházel jako svatební cesta,
neboť asi dva týdny před odjezdem jsem se stala mladou paní. Paní Krutská
na nás koukala pravda jako na blázny, že zrovna tam chceme trávit svatební
cestu, ale zapsala si naše telefonní číslo a slíbila, že pokud někdo odřekne,
budeme prvními náhradníky. Asi tři dny před svatbou volala, že se jedno
místo uvolnilo a zda stále opravdu chceme jet s nimi. Okamžitě jsem
mazala na poštu zaplatit pobyt a posílala přihlášku.
Za týden na to mi přišel první dopis s mým novým jménem a byly to
propozice na tábor s retrívry. Den
před odjezdem jsem sbalila sebe a oba
své muže (dohromady mají šest nohou). V pátek odpoledne jsme
vyrazili.
Zabloudili jsme jenom trochu. Kdybychom nezabloudili vůbec, nebylo by to normální.
Vybrali jsme si chatičku a postýlky, dojeli do Milevska na něco dobrého a
večer šupky hupky na večeři. Kuchařky nás uvítali kuřetem na paprice.
Robert měl boule za ušima.
V sobotu začal výcvik. Bylo to zařazování do družstev. Naší
skupiny se ujala paní Píchová s Jenny. Hned jsem dostala spravedlivě
vynadáno, že jsem moc měkká a neumím si dupnout a Sanny si dělá co
chce. Já vím, on prostě nechtěl přijít ke mně, ale jít se vykoupat do
řeky. A jak chtěl, tak taky udělal. Po zahřívacím výcviku byl oběd a
odpoledne volno.
V neděli už dorazila naše paní cvičitelka, paní Hermanová. Její
šampion Karel byl miláčkem celé naší skupiny, zachraňoval nám
nevylovené aporty a vůbec byl až neuvěřitelně poslušný.
Na začátku nám řekli, že paní Hermanová je na zlaté retrívry,
tak jsme u ní samozřejmě zůstali. No, nebudu to natahovat. Každý den
dopoledne se cvičilo. Bavilo to lidi i psi. Na lidech se to poznalo na úsměvu
na rtech a psi zase nepřestávali mávat ocásky. Odpoledne jsme jezdili po výletech.
Večery byly vyhrazené na soutěže
pro lidi. Náš mamánek strašně kňučel, kdykoli jsme ho nechávali samotného,
tak zprávu o soutěžích napsat nemohu, protože jsme se neúčastnili.
Chodili jsme spát kolem půl desáté krásně unavení.
I počasí nám přálo. Svítilo sluníčko, ale nebylo vedro, což zvláště
psi kvitovali s nadšením. Jenom poslední den se sluníčko unavilo a během
zkoušek lilo jako z konve. Z počasí byli viditelně otráveni psi
i lidi. No, ale náš genius zkoušky složil, tak i kdyby padaly trakaře,
tak to byl krásný den. Ve čtyři odpoledne bylo slavnostní vyhlášení výsledků
a my pak museli jet domů, neboť v rámci letošní svatební epidemie
se brali naši kamarádi. Vydloubali jsme špínu za nehty, odrobili špínu
na těle vyrazili do společnosti. Náš Sanny prospal celou sobotu i neděli
– to jsme ho vzali jenom na chvilku do lesoparku.
Přivezli jsme si úplně nového psa. Sedne si, když si sednout má. Na vodítku
taky táhne podstatně míň, ale to dopilujeme. Naši Sannyho vůbec nepoznávali.
Přijde, když ho zavoláme,….. To, že dohledá jelení nohu na poli,
nemohou v Praze příliš docenit, ale ta poslušnost je ohromila. Náš
druhý pes se z toho nemůže vzpamatovat ještě dneska. Je to naší
domácností vládnoucí jedenáctiletý jezevčík a když jsme přijeli domů,
tak vůbec nechtěl vylézt z boudy a asi se něco změnilo, protože i
ten na povel sedni podsekne zadní nohy a sníží zadek k zemi.
Máme závazek alespoň jedno půldne v týdnu strávit v nějakém
lese se psy. Práce na počítači
počká. Máme rok na dotrénování aportu a chůze na vodítku. Příští
rok už budeme trénovat jenom „retrívří vychytávky“ se zvěří.